V šedesátých letech 19. století vstupoval britský průmysl do období největší rozpínavosti a prosperity, do nejúspěšnější éry, jakou kdy zažil a patrně i zažije. Zejména stavba lodí a námořní doprava se rozvíjeli rok od roku. Stěží lze pochopit zrod Titaniku, pokud si nepřiblížíme lidi, kteří na myšlenku obří lodě přišli. Bez představy o nemilosrdné konkurenci mezinárodního loďařského odvětví - britského, amerického a německého - neporozumíme ani důvodům, které vedly k nápadu postavit tak mimořádné plavidlo.

Mužem, který stál u zrodu Titaniku, byl shodou okolností Kanaďan William James Pirrie. V sedmadvaceti letech se Pirrie stal společníkem podniku, a především díky jeho vedení se firma během dalšího půlstoletí stala největší loděnicí na světě a místem, kde se zrodil Titanic.

Většina lidí se dnes domnívá, že Titanic byl pouhým technickým vrtochem - jedinečně velkou luxusní lodí. To je však nedorozumění a podobná představa nedoceňuje rozsah celého podniku. Pirrie v roce 1907 navrhl, aby jeho firma ve spolupráci s lodní společností White Star postavila ne jednu, ale tři obří lodě, které by smetly konkurenci z moří. První se měla jmenovat Olympic, druhá Titanic a třetí podle dochovaných zpráv Gigantic.

Jak k tomu došlo ? Můžeme říci, že na začátku byla těsná spolupráce firmy Harland & Wolff s lodní společností White Star. Na scénu našeho příběhu tak vstupuje nová postava, impozantní T. H. Ismay, jehož otec byl malým stavitelem lodí v Maryportu v Cumberlandu. V roce 1869, nedlouho potom, kdy Pirrie natoupil u Harlanda & Wolffa, koupil T. H. Ismay se Schwabeho finanční podporou vlajku lodní společnosti White Star, která si získala jméno na linkách do Austrálie a vozila dychtivé zlatokopy na naleziště zlata.

Linka do Austrálie byla výnosná, ale podle Schwabeho i Ismayova názoru to bylo "příštipkaření" ve srovnání se skvělými možnostmi, které nabízel Atlantik. Během půl století mezi rokem 1840, kdy Britannia Samuela Cunarda zahájila první paroplavební spojení přes Atlantik, a rokem 1890 se obchodní výměna mezi Spojenými státy a Velkou Británií zvýšila sedmkrát.

S příchodem nového století byly firmy White Star i Cunard připraveny dále zvětšovat své nové lodě. Cunardova společnost se rozhodla jako první a získala vládní subvenci. Jedním z důvodů bylo, že se zavázala postavit dva velké parníky, které v případě války mohly sloužit pro transport vojska. Do roku 1907 byly obě lodě připraveny do služby - Lusitania a Mauretania, každá z nich nejen větší, ale také rychlejší než kterákoliv jiná loď. Především Mauretania si ihned získala oblibu a stala se módním plavidlem.

To tedy byla hrozivá nová konkurence, s níž se White Star musela vyrovnat. Společnost provozovala pravidelné expresní linky ze Southamptonu do New Yorku s parníky Teutonic, Oceanic a Atlantic, ale tyto lodě se nemohly rovnat Cunardově flotile. Jak měla White Star čelit konkurenci ? Snaha předstihnout Cunarda rychlostí přepravy byla bezpochyby nevýhodná. Vyšší rychlost by znamenala méně cestujících a menší prostor pro náklad. Skok vpřed proto měla zajistit mimořádná velikost lodí. Nezvykle luxusní vybavení pro bohaté a prostornější ubytování pro skromnější pasažéry potom měly atraktivnost nových parníků White Star Line dále zvýšit.

Rozhodnutí společnosti White Star postavit tři obří lodě padlo v době, kdy parníky Mauretania a Lusitania se již plavily na svých linkách. Traduje se, že Pirrie a Bruce Ismay se jednoho večera sešli při "kávě a doutníku". Olympic a Titanic měly být o 33 metrů delší než Cunardovy parníky, měly být pouze o čtyři až pět uzlů pomalejší a tonáží 46 000 tun měly předstihnout konkurenci. Při stavbě se nemělo hledět na náklady ani na protesty správců přístavišť, že pro Olympic a Titanic nebude v přístavech dost místa. Zejména v New Yorku se velice zlobili. Aby ukázal správám přístavů, že zaspaly dobu, Pirrie odpověděl, že zamýšlí postavit osobní loď dlouhou 330 metrů, a nevylučoval tonáž 100 000 tun.
Pirrie nepochybně uvažoval velkoryse. V době, kdy kreslil svoje plány, nejen že nebyl ani na jedné straně Atlantiku dok, do něhož by se nové lodě vešly, ale nestála také ani dostatečně velká loděnice, kde by je bylo možné postavit. Firma Harland & Wolff musela zkonstruovat mimořádně vyztužené ližiny, které by unesly hmotnost projektovaných lodí. Pod největším portálem té doby byly v loděnici Harland & Wolff stavěny bok po boku Olympic a Titanic.